Nekonečný příběh.
31. ledna 2008 v 22:35 | Vaše Anna .K | Nekonečný příběh..... A vy! Jste spisovatelé!!Anketa
Co jste měli na vysvědšení?
| Samí jedotky! |
| 1-2 dvojky |
| dvojky. |
| Jedničky a trojku. |
| trojky s dvojkama |
| všechno možný.. |
Komentáře
Kůň tedy přistoupil a zeptal se:
"A nezabiješ mě?" "Proč bych to dělal? Jak jsem řekl, jsem už starý a...
" vlk se odmlčel. "Jsem totiž vegetarián. " "Jak to můžeš dokázat?" zeptal se kůň. A vlk začal..........
"Kdysi, kdyz jsem byl jeste vlče, byl jsem se svojí mámou vlčicí na lovu a...
...máma mě zavedla na okraj mýtiny, kde se páslo malé stádo srnek. -Dívej se, jak se loví!- povídá mi máma. Přikrčila se a pomalu se plížila k nic netušícímu stádu. Najednou však vůdce stáda štěkl a všechny srnky se daly na útěk. Máma se rozběhla za nimi a za chviličku dostihla malé srnče, ještě neumělo pořádně běhat. Ostré zuby se zakously do krku a srnčátko žalostně bečelo a volalo svoji matku. Na ten pláč a nářek nikdy nezapomenu! Máma mi ještě maličko živý úlovek přinesla a poručila, abych ho dorazil a snědl. Díval jsem se do uslzených očí oběti a nebyl jsem schopný splnit mámino přání. Otočil jsem se a utekl domů! Od těch dob, když vidím nějakou kořist, kterou bych měl jako správný vlk ulovit, vzpomenu si na ten den a nedokážu ji zabít. Takže se živím jen malinami a ostružinami.
Kůň se na něj bezeslova díval a najednou ho viděl jako malé vlče, s tmavým kožíškem, ještě tupým čumáčkem jak se dívá do pomalu se kalících očí malého snrnčete... Bylo mu najednou vlka líto. Věděl, že ho vlk skutečně nesní, a už se ho ani trochu nebál. "Vlku, proč jsi se mnou chtěl mluvit?" zeptal se kůň.
Vlk ze sebe vyhrkl:,, Chci se k tobě přidat!" Koně to zarazilo tak, až zapoměl dýchat.
"Přidat se?!" vydechl pochvíli... "To jako... ...že chceš být můj přítel?"...
"No, nevím nevím. Ještě tě příliš neznám a nemám k tobě bezmeznou důvěru. A když pomyslím co by na to řeklo celé moje stádo?!" řekl po chvíli dumání kůň. Byl z vlkovy prosby tak překvapený, že mu šlo jen těžko přemýšlet. Stále nevěřil svým uším. Také ho napadlo, jestli to není nějaká nová vlčí past. Znovu se podíval na vlka. Vlk vypadal sešle. Podepsala se na něm léta strachu, nedůvěry a trápení. Také byl lehce podvyživený. Jeho strst byla protkána šedými chlupy, které také prozrazovaly, že vlk není nejmladší. Vlk se na koně koukal smutným a prosebným pohledem.
Nakonec kůň řekl: "Pojď tedy se mnou... ...chvíli spolu budem, třeba se líp poznáme a vznikne mezi námi aspoň nějaká důvěra..." "Dobře!" zajásal vlk. A vydali se úzkou pěšinkou mezi stromy...
Jak tak šli, oba mlčeli. Kůň přemýšlel nad tím, jestli neudělal hloupost, když vzal vlka na milost. Vlk zas přemýšlel, jak se mu podařilo najít přítele. Ticho přerušil až vlk. "Tak kam pak jdeme?" zeptal se se zájmem. Kůň se na něj podíval a řekl: "Teď ti ukážu jednu paseku. Říká se jí čarovná." "Čarovná? Proč čarovná?" opáčil vlk. Kůň odpověděl: "To poznáš sám. Ale jen jestli jsi hodný a spravedlivý." Vlk se na koně podíval mírně podezíravě. Jemně zakroutil hlavou.
Šli asi tak hodinz když nejdenou....
...kun rekl: "tak, tamhle za tou radou stromu, je ta paseka. Az tam dojdem, nesmis se leknout, ano?" Vlk prisvecil, ze se nelekne a vydal se za konem.
Když dali na stranu poslední větev, vlk měl co dělat aby se opravdu nelekl...
Byla to mítina mrtvích zvířat...
Byla tam i jeho matka.... Blížila se k němu a blížila..........
...A vlk byl jako přimrazený... Nevěděl co má dělat, kam se schovat, jen duch jeho matky se k němu pomalu blížil a on na něj jen z hrůzou zíral...
Kdybyste tam stály vy! Asi byste utekli! Jenže ten duch byla jeho vlastní matka!!!!! ,,Teď se uvidí!" řekl kůň klidným hlasem a v očích mu bylo vidět ...
...ze ani on neni beze strachu. A vlcice se pomalu blizila, jeji prusvitne tlapy se vznasely nad zemi a mirila k vlkovi. Kdyz stanula asi metr od nej....
....zastavila se. Dlouho jen tak stála a jen se na vlka koukala. Ani vlk se neměl k pohybu. S otevřenou tlamou a vytřeštěnýma očima zíral na svou matku, o které si byl jist, že je mrtvá. Tak tam stáli a jeden na druhého zírali. Náhle si vlk všiml pohybu za svou průhlednou matkou. Když na tento pohyb zaostřil, zjistil, že jsou to další mrtvé a průsvitné bytosti. V čele tohoto dalšího blížícího se procesí stál jelen. Jelen, který měl viditelný průstřel lebkou. Zřejmě byl obětí nějakého lovce. Ale přesto, že byl jelen mrtví a průhledný, vyzařovala z něj stálá důstojnost. Za jelenem se vznášel malý srneček, kterému chyběli dve nožičky a byla vidět rána na boku. Bylo zřejmé, že se srneček nestihl utéct před žravím kombajnem. Za nimi se táhlo spoustu jiných a hrůzně zmrzačených zvířat. Všichni do jednoho průhlední. A blížili se k vystrašenému vlkovi. Vlk nevěděl co dělat dál. Vyděšeně se koukl na jelena, ale ten nevypadal, že byl měl umřít strachy. Vlkův pohled opětoval, ale nebylo z něj vyčíst nic.....
********PARDON*****ja to spletla - Vyděšeně se koukl na →koně←, ale ten nevypadal, že byl měl umřít strachy. Vlkův pohled opětoval, ale nebylo z něj vyčíst nic.....
Pak, po době, která vlkovi připadala jako století, duch jeho matky prmluvi....
,,Čekala jsem na tebe od své smrti!"
Vlk, jako by se najednou probudil, řekl: "Ale já jsem nevěděl, že tu jsi!" Myslel jsem, že my zvířata se nevracíme jako duchové..."
,,My se nevracíme, my se jen sem přemístíme a žijeme tu v harmonii ostatních tvířat! Nezabíjí me se , ale mluvíme spolu. Vidíš tam toho medvěda? Dozvěděli jsme se že můj praprapraprapraotec ho zabil! Vidíš? Právě spolu oba dva mluví!"
"Ale proč tomu tak je?" zeptal se vlk s vytřeštěnýma očima. "A proč si mě sem vlastně zavedl?" obratil se na dosud mlčícího koně...
.."Zvířata nejsou lidé. Nezabili by pro majetek..." Vlk nevěděl,co dělat....
,,Zvířata zabíjí pro svoje rodiny! Já, můj sinu se tě snažiila nakrmit! NAKRMIT!!!"
"Ale... Já... ...nemohl jsem! Ten pohled jeho očí, ta nepředstavitelná bezmoc, bolest, smutek..." vlkovy oči se zalily slzami a beze slova hleděl na svoji matku. "Nemohl jsem..." zašeptal a sklonil velkou šedou hlavu.
V koutku oka se mu objevila velká kulatá slza a pomalu sjela po srsti. Následovala ji další a další, až měl čumák celý zmáčený.
Vlčice se podívala na koně. Kůň se podíval na vlčici a kývl. V tu chvíly, všechno zmizelo. Duše zvířat, podivný magický vzduch i matka vlčice. ,,Mám tě ráda syynuuuuuuuuu......" se ozívalo po mýtině. Vlk se zděšením´rychle podíval, kde ještě před pár sekundami stála jeho matka...
Když všechno zmizelo, vlk se obrátil na koně. Přejel ho tázavým pohledem. Nemohl ze sebe dostat slova.
,,Už vím, že Ti mohu věřit. Přivedu Tě ke svému stádu." řekl kůň, obrátil se a šel. Vlk se ještě vzpamatovával z nepopsatelné chvíle, ale obrátil se a šel za ním.
"Ale..." zakoktal vlk "Co to bylo?" vyrazil ze sebe. "Jakto že jsem viděl matku? Proč si mě tam zavedl? A..." zarazil se "Co bude dál?" Nedočkavě vyčkával na odpověď.
,,Už mám to , co jsem chtěl. Zjistil jsem pravdu........" kůň se ani neohlédl.
"Jakou pravdu? A co se mnou teď bude? STŮJ! vykřikl a postavil se koni do cesty. "CO se děje?" zašeptal.
Přemýšlím jak tě představit svému stádu,aby se nevyděsily.Ale vlastně až jim povím že jsi neškodný,snad tě také vezmou na milost."Jak dlouho ještě půjdeme než dorazíme ke tvému stádu?Poptal se vlk.Půl hodina cesty nám ještě zbývá.Chybý ti něco?Zeptal se tázavě osel.No mám ocela hlad a žízeň,ale tebe nesežeru!!!Řekl hlasitě vlk.Támhle je potůček a maliní.Máš pravdu chvilku si odpočineme!Tak tam tak seděli....
,,Víš, tenhle příběh je zvláštní..." řekl kůň a sklonil hlavu k pooku, ,, ....je až pohádkově zvláštní!" a napil se. Vlk si lehnul do měkké trávy a zívl si. ,,Jaký příběh?" zeptal se koně. ,,Náš." Vlk se zarazil, ,,My máme nějaký příběh? Tomu nerozumím..." řekl vlk a zvědavýma očima pohlédl na svého jediného pítele.
Kůň polkl studenou vodu. "Víš myslím, že každý tvor má svůj příběh." ... Vlk se zamyslel. "Opravdu?" pouvažoval a žekl. "Tak tedy mi pověz ty svůj příběh... Žil jsi už od narození v tvém stádě?" ...
....kůň mu věnoval zvláštní pohled. "Ano, žil jsem... ve stádě." řekl zdráhavě. "Ale těžko mohu tvrdit, že jsem do něj.. patřil." Po těch slovech sklonil hlavu.
...,,Rodiče mne adoptovali. Našli mě jak ležím u zbytku těla mé matky. Dali mi milost a nový život. Když jsem vyrůstal s jiným hříbaty, nebrali mě mezi sebe. Později mě téměř zabili. Byli jsme mládežníci. Jejich šikanu jsem si nechtěl nechat líbit...




...kůň a vlk. Kůň, je plaché zvíře a jak uviděl vlka, chtěl před ním utéct. Vlk mu však řekl: "prosím, neutíkej. Neublížim ti." kůň se na něj tázavě podíval, protože jako hříbě slýchával příběhy o tom, jak je vlk nebezpečné zvíře. "Pojď prosím blíž," řekl vlk, "jsem už starý a neuslyšim tě"...